STAREJ DOBREJ BLBEJ SEN

22.11.2015

Vyrážel brzy. Velmi brzy, v neděli, která zatím sotva byla nedělí. Siluety opřený o jediný semafor ve městě, ruce v kapsách, hlavy v kapucích, kapuce hluboko mezi rameny. Dvojičky s lahvinkama pivních limonád s brčky spěchaj z putyky najít klidný místo. Ospalá pumpařka s rukou položenou na terminálu čeká, až lístek vyjede. Všechny radiostanice melancholicky vypouštějí jeden hlubokonoční cajdák za druhým.
Ve dvě ráno je na všechno brzy i pozdě zároveň.

Prázdný letiště s několika nešťastníky čekajícími na ranní spoj. Smotáni na lavičkách v polohách buď embrio nebo zastřelen. Obložení svými vlastními ostrůvky domovů, zabalenými v kufrech chráněných igelitovými šprckami.
Odbavení bez problémů, přelet do Londýna i přesun na Terminál 5 proběhl přesně na čas. Před tunelem do trubky mu zbylo krásných 30min na hnípání.

Boeing 747 důsledně naplněn. Taktak, že okýnka nebyla při pohledu zvenku plná přitisknutých dlaní a zdeformovaných tvářiček s nafukujícím a vyfukujícím se balónkem zplodin od pusinek nebohých účastníků zájezdu. O to milejší překvapení bylo snad jediné volné místo v úplně celém letadle zrovna vedle něj. Diskrétně přičichl k vlastnímu podpaždí, ale vše bylo v normě. Ano, včera při klikání na sedačku v počítači asi opravdu pro jednou natrefil jackpot. Ušetřen desetihodinové loktované se sousedem s předem daným nejasným výsledkem.

20151026_Heathrow2_PRO400H

Zapnul si pás. Letadlo s hlubokým burácením začalo nabírat rychlost, aby se za pár vteřin 350 tun hmoty odlepilo od země a započalo svou desetihodinovou pouť přes oceán. Nemá rád dlouhé lety. Přijde mu divný být zavřený tak dlouho v trubce a navíc deset kilometrů nad zemí. Po pár minutách si povolil pás, zul boty a znovu se pousmál nad komfortem nemít vedle sebe spolucestujícího. Chvíli se věnoval palubnímu servisu, který je, jaký je. Ani tentokrát nesnědl všechno. Koneckonců to není horší než ta divná hnědá hmota , která se pod přezdívkou “kafe” rozlejvá v autobusech Student Agency, ale i tyhle věci v celofánu jsou příliš divný na to, aby byly jídlem. Jak řekl Krokodýl Dundee – dá se na tom přežít, ale chutná to jako klíh.

Letadlo potemnělo. Mělký závoj světla linoucí se po stropě a monotónní hukot motorů se postaraly o to, že milosrdně usnul. Nevnímal turbulence, notorické couraly, kroužící dokolečka kolem turistické třídy, nářek dítěte několik řad před ním. Stal se jedním z většiny opěradel s groteskně zakloněnýma hlavama a pootevřenou pusou. Šťastlivcem, který byl ušetřen fixování odpočívadla na monitoru “čas do destinace”, která by se klidně mohla přejmenovat na “posereš se z toho…dřív nebo později, ale posereš”.
Nadobro usnul.

Říkal si kolik času má v Dallasu na přestup a nikam se nehrnul, ale pečliví imigrační úředníci, starající se o dramatický úbytek soukromí všech v nekonečných hadech front, změnili situaci. Jak jen to říkal Einstein? Že čas i prostor jsou zakřivený? Měl pravdu. Než vkročil na americkou půdu, což byl ten samý koberec v té samé hale, ale za přepážkou, měl to k dalšímu letadlu tak akorát. Tudíž místo hnípání jen plynule prošel kolem pípače letenek a byl vlastně rád, že nemusel běžet.

Letadýlko jen o málo větší než hajzlíky předchozího Jumba, s bodrým stewardem, který těm několika málo cestujícím mířících do Grand Junction svorně říkal “folks” se vzneslo a on znovu usnul.

Stál úplně sám v prázdné hale. Ze všech sil hypnotizoval černý pás, který vozí zavazadla. Někde se musela stát chyba. Dovezl všem všechno, ale jemu nic.
Pás se zastavil.
Došlo mu, že jeho taška nepřijede, protože s ním v letadle nepřiletěla.
„Bezva“ zamumlal.
V kapse se mu rozvibroval mobilní telefon: Brian.
„Ahoj, jo, jo, jsem tu, jen mi nepřijela taška. Jo, jo, za chvíli jsem venku.”

20151028_Utah2_Brian_FUJI-PRO400H

Moab. Ráno. Mokrej asfalt, ocelová obloha. Mohutné rezavé masivy obkreslují obzor kolem dokola. Ranní provoz, žloutnoucí listí, osmnáctikolové tahače šněrující středozápad oddechují na semaforu. Cvrkot snídaňových bister. Javorový sirup, vajíčka, slanina, toasty, ospalý lidi kolem stolů.
Po snídani slunce protrhalo ocel mraků, rezavá barva skal přešla v rudou. První foukání tlumičů, nastavování posedu, příprava fotobáglu, aby baterku nebo kartu nenechal chytře na stolku vedle postele.

20151027_Moab1_FUJI-PRO400H

Zíral na ty fantastický útvary všude kolem. Nedokázal si představit sílu, která tohle stvořila. Ponejvíce mu to připomínalo spoušť po epileptickém záchvatu gigantické frézky. Úžasné tvary rudých skal, kam jen oko dohlédlo, a na horizontu zasněžené hory.
“Včera jsem nasedal do letadla zmrzlej jak sobolí hovno a teď tohle.“
“Je to legrační, co? Když jsi na cestě, vleče se to, a když už jsi na místě, smrskne se to a přijde ti to jako včera a dnes, co?“ zasmál se Brian.
“Jo, přesně tak.“

22332428639_1e971a9e6f_o

Následujícího dne se nechali vyvézt dodávkou do hor, až na hranici sněhu. Když vybalovali kola, hnali kolem nich kovbojové stádo dobytka dolů z hor. Ten pohled mu přišel senzační. Kovbojové byli tak opravdoví! I s flintama a žlutýma pláštěnkama. Vůbec nebyli podobní kovbojům ze statku někde u Plzně. Bylo v nich něco opravdovskýho, ošlehanýho. Vypadali spíš jak pan Marlboro v reklamě na Marlboro.
Ano, tenhle výlet se mu od počátku líbil. Pomine-li zatoulanou tašku, která ostatně už předešlého večera byla v baráku, tak neměl chybu. Prostředí, kde se pohybovali dnes, bylo jiný než včera a přesto znovu úchvatný! Vjeli do trailu, který se zpočátku klikatil nízkým křovím. Brzy je vyvedl u útesu, který po pravé ruce bez varování přecházel v kolmý sráz vysoký přibližně pět až šest vteřin volného pádu průměrného fotografa s průměrným fobáglem. Trail se motal opodál, nezřídka i méně než deset metrů od hrany. V údolí, které svou rozlehlostí údolí připomínalo až v širším kontextu, se v dáli tyčily takové ty klasicky utažské skály vystřelené ze země jako hemerojdy. Znovu se zatetelil blahem, jak si to užívá. Kolo měl skvěle nastavené, hlína byla skvělá, trail plný šutrů, srázů, skal, skalek, děr, kořenů neustále zaměstnával všechny smysly a měl přesně to flou, který má sám nejradši – totiž žádné. Paráda!

Po necelé hodině spadl a vykloubil si koleno. Nebylo to přehnaně těžký místo, ale vymentosilo se to tak blbě, že tomu odmítal uvěřit. Vztekle třískal rukou do země. Ze zkušenosti věděl, že co přijde, je nezvratný. Ovládl se. Dejchal. Věděl, že adrenalin mu poskytne milosrdnou ochranu jen na několik minut. Rychle si s Keganem vyměnil tretry za tenisky a své nášlapné pedály za jeho platformy. Poté utnul naléhání ostatních, že dál se fotit nebude. Dál se fotit bude. Tečka. A okamžitě se vydali na pomalou a bolestivou cestu dolů. Při tomto tempu měli před sebou dobrých šest hodin v terénu, odkud ho neodveze vůbec nic. Ani noc ve studené pustině nebyla za těchto okolností lákavá alternativa. Cílem se stala silnice. A to ještě dnes. Zuby nehty se snažil odhánět myšlenky “proč“ a „kdyby“. Nikam nevedly. Bolest jím pulzovala, ale vztek ještě o trochu víc.
Před setměním opravdu dorazili na silnici. Byl zcela a kompletně v prdeli, ale měl ňáký fotky.

20151027_A270281

20151027_A270296

20151027_A270330

20151027_A270369

20151027_A270410

20151027_A280533

Ráno se zázrak nestal. Dostat se na záchod dřív než bude malér, byl oříšek, který se mu naštěstí zavčasu podařilo rozlousknout. Koleno bylo v pekle bolestí a nefunkční. Nutně by ho potřeboval aspoň vypustit když už nic, ale vzhledem k situaci a faktu, že se rozhodl dokončit svou práci, netušil, kdy se tak stane.
Po snídani se skupinka rozloučila. On s Brianem se vydali na jihozápad a Tom, Tony, Bobby a Kegan domů do Boulderu.

Nehoda na dálnici, snad dvě hodiny bez hnutí v koloně. Už během ní věděl, že to dnes na kole nezvládne. Neplánovali dlouho a než se znovu rozjeli, zamířili místo do Bryce Canyon do Zionu. Později odpoledne jejich dodávka ostře odbočila ze silnice a za necelou další hodinu byli na místě. Zaparkovali na útesu. Opět útes, ale kulisy jiné. Hluboko pod nimi se krčil kopec, na kterém se před týdnem konal Rampage. Zřetelně rozeznával lajny a skoky, které tam zůstaly. Jen mu to z té výšky připomínalo tak trochu maketu. Toho večera přišla ke slovu Brianova motorka. Když po focení nakládali kola a moto zpět do auta, západní obzor potemněl a začal problikávat. Byl nejvyšší čas tam odsud vypadnout, než zůstanou uvězněni kdesi ve změti kluzkých cest.

20151028_Utah4_Brian_FUJI-PRO400H

20151028_Utah9_FUJI-PRO400H

20151028_Utah12_FUJI-PRO400H

20151028_Utah13_FUJI-PRO400H

20151028_Utah19_FUJI-PRO400H

20151028_A290617

20151028_A290590

20151028_Utah20_FUJI-PRO400H_mustr

O den později kolem oběda projížděli Nevadou, která jak známo má jen dvě města – Reno a Vegas. Oni projeli Vagas a na výjezdu z města si koupil další krabičku s pilulkama proti bolesti. I jejich účinek měl zřejmě vliv na jeho rozhodnutí dnešní focení objet na kole.
Jedna noha visela, druhá šlapala, huba se mu kroutila, ale jel. Trail byl natolik lehkej, že mohl, ale zároveň tak lehkej, že se na něm prakticky nedala vymyslet fotka. Byl to zajímavý kontrast. Kousek za Vegas, v poušti mezi kaktusy, na dosah majestátné hory, která jako ohromná kamenná hradba doplňovala pozadí. Slunce taky moc nespolupracovalo. Vždy, když s hekáním vybalil foťák, zabalily mraky navzdory jeho chrlení nadávek a výhružek s prstíkem vztekle namířeným vzhůru, slunce a naopak. Nebylo to pro něj lehký a když se vrátil k autu, nedokázal si smysluplně vysvětlit, jak to, že má ve foťáku několik snímků. Byl nakousnutej vrátit se do Kalifornie, přebůkovat letenku a zítra, nejdýl pozítří sednout v Los Angeles na éro, který ho teleportuje domů.

20151029_Nevada3_LasVegas_KODAK-TRIX400

20151029_Nevada4_KODAK-TRIX400

20151029_Nevada7_KODAK-TRIX400

20151029_A290695

Jenže cesta do Laguna Beach je dost dlouhá na to, aby horká hlava vychladla a tam, kde nepřipadala v úvahu jiná alternativa, se najednou rojily smysluplné varianty jedna za druhou. Frustrace ustoupila a při večeři u dálnice kousek před cílem rozhovor sepsal nový scénář a jemu se navrátilo odhodlání i chuť. Brian se na změně jeho nálady podílel zásadní měrou! A tak nafotili i Kalifornskou část, znovu makal v těch trailech s charakteristicky nasládlou vůní hlíny. Podíval se na nová místa a i deště tam (!) zažil. Nikdo ho neodepsal a ve výsledku z toho vyšel o zkušenost bohatší.

20151101_B021154

20151101_B021161

20151101_B021186

20151102_B031313

20151103_B041356

20151104_B051505

První den v Laguně měl navíc sám pro sebe, mohl oddechnout, urovnat si práci v počítači i emoce v hlavě. Večer s Brianem vyrazili na projížďku nasteroidovaným roadsterem po pobřežní dálnici. Auto s nesmyslným přebytkem výkonu trestalo sebemenší necitlivost nohy na pedálu pálením pneumatik a zrychlováním bokem vpřed. Ve vlasech se honil vítr, slunce se dotýkalo oceánu a z výkoných reproduktorů stylově důněli Creadence. Jak Kalifornské!

20151031_A310993

20151031_A310974

20151105_Cali1_LagunaBeach_KODAK-TRIX400

20151105_Cali3_LagunaBeach_KODAK-TRIX400

20151105_Cali4_LagunaBeach_KODAK-TRIX400

20151105_Cali8_LagunaBeach_KODAK-TRIX400

Probudil se s tím odporně vyschlým pocitem v puse. Spal jak dudek. Byl naprosto rozlámanej a dezorientovanej. S heknutím se napřímil na sedačce a přitáhl pás. Letadlo měkce dosedlo.
V hlavě mu stále vířilo tolik chaotických myšlenek. Nedařilo se mu probudit se.
Pás se zastavil. Prudce se rozhlédl. Stál v hale už dávno sám a jeho taška tu nebyla. Zamrkal.
V kapse se mu rozvibroval telefon: Brian…

~rt

, STAREJ DOBREJ BLBEJ SEN, http://www.robtrnka.com/starej-dobrej-blbej-sen/, http://www.robtrnka.com/feed/,

Comments are closed.