Transkarpatiana – report z van… / utery 28. srpen, 2018

8.10.2018

2/3

(…) Stala jsem uprostred desetimetrove skalni steny a za krk mi tekl vodopad. Jen dve minuty prede mnou slezl Joe po suche skale na pevnou zem, me vsak odrizla prutrz mracen, tak nahla a prudka, ze jsem jiz nestihla sesplhat dolu. Sestup nam trval dele, nez jsme mysleli. Klesali jsme prilis opatrne a uzkostlive, po kouskach jsme popotahovali batohy. A take se obratil vitr a dest prisel rychleji, nez jsme predpovedeli.

Uzka kolma souteska, ktera byla do te doby uplne sucha, se behem minuty zmenila v besnici smrst padajici vody. Vsechen dest smyvajici cely jeden horsky masiv se stekal do zarezu, kterym jsme klesali dolu. Masy vody proudily primo pres nas, divoka destova reka se mi valila pres hlavu a kompletne me macela ve sve ledove sprse. Zustala jsem trcet sest metru nad zemi na tak uzkem stupu, ze mi spicky bot presahovaly hranu.

Co ted? Slanit se dolu? Vylouceno! Pres lano tece vodopad, navic je urvane a rozpletene. Slezt bez lana po skale kousek vedle? Nemozno. Skaly jsou mokre a srazy prikre, podjede noha a nikdy uz neuvidim matku. Skocit? Treba bych to i prezila, ale rozsekam si nohy na padrt o sutry pode mnou. Zavolat horskou sluzbu? Nikdy ta myslenka nebyla tak blizko, ale stejne tu neni signal. A az dojdu na misto, kde bude, nebudu uz potrebovat volat zachranare. Delat cokoli by byla sebevrazda. Zbyvalo cekat. Neznamo, jak dlouho. Patnact minut nebo tri dny. Vyckat, az skonci dest, opadne voda, a potom slezt. I kdyby to melo trvat vecnost.

Mezitim voda zacala silit. S kazdou dalsi minutou ji bylo vic a vic, shromazdovala se v hluboke louzi pod vodopadem, az se breh jezera prelil pres nase batohy. Joe stal dole nohama v brecce skrceny pod previsem. Dival se na me a nevedel, jak me dostat dolu. Tak blizko a prece tak vzdaleni! Krehlo mi cele telo a mokvaly dlane. Nesmim se klepat zimou, aby mi neuklouzly nohy, napadlo me. Silou jsem potlacovala zimnicny tres.

Najednou zacalo litat kameni. Zprvu jen male ustepky, posleze sutry jak tenisaky. Na vsechny strany strilely ostre hrudky ulamanych skal. Trefovaly se do nas jako do terce. Prask – rameno. Prask – stehno. Kousek nad nami vycnival zaklineny balvan vetsi nez my sami. Kdyby se uvolnil ten ci kterykoli jiny, byla by to jista smrt.

A voda stale stoupala…

(pokracovani priste…)

FOTO: Souteska v pohori Piatra Craiului, kterou jsme sestupovali dolu. Mela kompletne rozbite jisteni a zadne stupy, jen lana a retezy. Kvuli spatnemu technickemu stavu cesty nam sestup trval mnohem dele, nez bylo avizovano. Snimek je vyfocen tesne predtim, nez nas chytil privalovy dest.




, Transkarpatiana – report z van… / utery 28. srpen, 2018, http://www.ctyrhranne-zapisky.cz/reporty.html, http://www.ctyrhranne-zapisky.cz/rss-reporty.xml,

Comments are closed.