Jel malíř v říjnu a kabátě

16.5.2018

(CYKLO) Další půvabná kniha výtvarníka Jiřího Boudy. Přečtete ji za večer, ale v paměti vám její povídání a ilustrace zůstanou dlouho.

 

O výtvarníkovi Jiřím Boudovi (1934-2015) a jeho knihách vydávaných nakladatelstvím Cykloknihy jsem tu už psal v souvislosti Boudovým cyklisticko-cestovatelským deníkem (ZDE). Cykloknihy pokračují ve vydávání umělcových pracích, například na rok 2019 už nyní připravily skvěle vypadající velký širokoúhlý kalendář, na kterém jsou Boudovy kresby parních lokomotiv. To nejsou jen „obrázky“, to jsou přesné technické kresby, které ale navíc mají živost a ducha.

Teď ale budu psát o knížce, která je malá formátem (kapesní A6), nevelká rozsahem (80 stran), ovšem silná obsahem. Je to jedna z raných prací tehdy mladého výtvarníka – jde o přetisk cestovního deníku, který Bouda ručně napsal a nakreslil v roce 1958, když mu bylo 24 let. Popisuje zde cestu na kole českou krajinou. Vyjel z Prahy do Pardubic, poté směrem jižním přes Havlíčkův Brod a dále na Třeboň, pak zase nahoru do podbrdského Rožmitálu pod Třemšínem a zpět do Prahy.

Cestu podnikl autor 24. října, tedy v době už značně podzimní a hned první den ujel neuvěřitelných 182 kilometrů. Jel od šesti ráno do šesti do večera a jak dokazují kresby, nebyl oblečen ve sportovním, ale v kabátě. Jeho „vůz“, jak kolo sám nazývá, sice měl přehazovačku, ale rozhodně to nebyl závodní stroj: kolo vážilo na dnešní poměry obřích 19 kilogramů!

Text výrazně obohacují autorovy ilustrace, jejichž základní rukopis se na další půlstoletí nezměnil. Půvabný, až dětsky působící poetismus, přitom velká věrnost realitě a žádná lacinost. Bouda kreslil skrz jemná sklíčka nostalgie, má v sobě ladovskou konkrétnost i lhotákovský civilismus a fascinaci technikou. Deník je psán rukou, ale čte se dobře, písmo je jasně čitelné.

Některé pasáže musím citovat, jak jsou pravdivé i půvabné.

Kupříkladu o jízdě a vlivu psychiky na ni: „Vítr zesílil, těšilo mne to, protože byl do zad a měl jsem proto dobrou náladu. Při jízda na kole záleží hodně na tom, jak je člověk naladěn. Myslím, že se při jízdě duševní únava překonává daleko hůře, nežli tělesná. Někdy ujedu 50 km v mírném, zvlněném terénu a mám-li špatnou náladu, nemůžu ujet za žádnou cenu víc. Jindy zase ujedu hravě 150 km, ani mne nohy třeba moc nebolí…“

„Přes všechny nepříjemnosti jezdím do kopce rád, i když musím někdy pěšky, protože potom jsem obyčejně zase odměněn pěkným sešupem dolů. Z těch mám zase raději dlouhá, mírná klesání, protože to může člověk dlouho vychutnávat a těšit se z pohodlné jízdy.“

Bouda jel v podzimním, již studenějším počasí, a nebylo divu, že pocítil i potřebu smrkání:

„Trochu mi vadilo (a to už z Prahy), že můj jediný kapesník je už posmrkán. Cestou jsme smrkal „zednicky“, tj. jen tak do prostoru, ale v restauraci, nebo na návštěvě, zkrátka ve slušné společnosti to nešlo a nezbylo mi, než smrkat do mokrého, nacucnutého kapesníku. Nebylo to ovšem nic příjemného. Rozhodl jsem se, že si někde nějaký kapesník koupím!“ Leč jak se čtenář dozví, koupě kapesníku nebyla nic jednoduchého…

Pozoruhodný je autorův postřeh o českých vesnicích i silnicích; připomeňme, že jde o rok 1958, tedy už po deseti letech komunistické vlády. „Z Mirovic byla zase moc špatná silnice. Až do Březnice. Ale krajina pěkná. Taková středočeská. Pamatuju se, že v jedné vesnici za Mirovicemi bylo hrozně moc bláta. A vůbec v českých vsích vládne většinou velký nepořádek. S vesnicí třeba na Moravě se to nedá vůbec srovnávat. Tady v Čechách všude něco leží – tu kolečko, támhle zase hromada štěrku, tady zase rezatý pluh, zarostlý čumbrkem, tam roztrhaná holinka nebo slamník. Zkrátka nepořádek až běda. Domy jsou otlučené, aspoň deset let neobílené a lidi – jako by je právě postříkal autobus blátem a vyválel v trní.“

Jiří Bouda svůj cestopis zakončuje: „Byl to pěkný výlet. Kdysi – už před pěti lety, když jsem přijel na kole na Slovensko – napsal jsem v podobném cestopise, že je unavující jezdit na kole sám. Od té doby jsem měl příležitost prožít několik zájezdů (nejen na kole, ale i vlakem a autobusem), kterých se zúčastnilo více lidí. Společnost je sice někdy velmi příjemná, ale když chce člověk něco projet, prožít a vidět, je to nejlepší, když jede – sám.“

K záznamům sepsaným v listopadu 1958 pak autor doplnil ještě dovětek vytvořený v roce 1963, po pěti letech. V úvodu je řečeno, co se za tu dobu stalo a co je také pro Boudu v životě nejdůležitější: „Ukončil jsem školní docházku, prodělal jsem operaci kýly, nastoupil jsem službu u dráhy, půl druhého roku jsem byl na vojně a nakonec jsem se i oženil. Nic z toho ale není tak důležité, jako že jsem si koupil nové kolo.“

Dále se rozepisuje o nehodě, při které staré kolo, na němž měl už najeto přes 23 000 km, rozbil. Nové kolo, přesněji „vůz“, váží 15,3 kg, neboť „kostra je slabá, až se tomu bojím věřit, ráfky jsou z duralu; také řídítka byla z duralu, ale ta se mi už zlomila, tak jsem je nahradil ocelovýma.“ Přehazovačku má kolo dvojí, dva talíře vepředu a čtyři vzadu.  Původně stříbřitě modré kolo si Bouda přetřel na černé a také si udělal „menší zkušební jízdu: Praha – Čes. Budějovice – Čes. Krumlov – Prachatice – Blatná – Zalány – Praha.“ Měřeno dnešními cestami opravdu „malých“ 372 kilometrů…

Jak už jsem naznačil v úvodu, knihu jsem přečetl za jediný večer. Ale zážitek ve mně stále zůstává. Už přes tři desítky let mám rád Boudovy kresby, grafické listy, v poslední době se k jeho pracím (vyšly především ve dvou monografiích) vracím stále častěji. Je mi dobře při pomyšlení, že do téhle mé sbírky přibyla další kniha. Pěkná, laskavá, nakladatelsky pečlivě udělaná.

, Jel malíř v říjnu a kabátě, http://www.navzduchu.cz/cyklo/jel-malir-v-rijnu-a-kabate/,

Comments are closed.