14. Etapa z Palmerton do Kent, 334km

10.5.2018

Zdá se to jako hodně dlouhá etapa, ale není to tak, zastávek bylo spousty, ale nebyl hostel nebo jiné přívětivé místo, kde bych mohl doslova smrdět a psát :-) . A událo se toho zase nekonečně moc – dokončil jsem tři státy: Pennsylvanie, New Jersey a New York a už jsem v Connecticut. Viděl jsem z hor New York City, konečně se vykoupal v jezeře, zažil další chumelenici a definitivně přišel o všechny parťáky. Šlapu už týden sám.

Ale zpátky do kamení. Brrr i takhle zpětně mi je šoufl jen o tom píšu. Je potřeba dorazit posledních cca 60km Pennsylvanie. Celou noc v Palmertonu lije a ráno taky. Hostel je zezadu v restauraci, tak jen obíháme barák a už se ládujeme lívancema v úplně nejvíc klasické americké restauraci.

Po osmé hodině nás paní majitelová veze zpět na trail. Mlha a prší. Víte co je horší než hromada kamení? Velká hromada mokrýho kamení! A tím dnes začínáme.

 Náhodou je to docela zábava. Kluci spěchají a hned mi mizí. Já fotím a nechci být pod pončem spocený. Chvílema je to v podstatě lezení kde jsou potřeba ruce.

Hlavní je vydržet. Pak nastává klasika – nekonečné hřebeny stále po kamení. OK, tady už rezignuju i já. Držel jsem se z kluků nejdýl, ale teď už Pennsylvanii nenávidím taky.

 Maple se u další silnice setkává s rodinou a zdrží se. Já večer docházím rezignovaného Shoemakera. Hledá kde zakempuje. Nakonec se připojí a natahujeme 48km do sheltru. Cestou na skalách narážím na dikobraza na stromě. Prý takhle žijí – pod skálou v dírách a lezou na stromy okusovat větve.

V sheltru je dvojí překvapení, hromada piv a zábavný hiker Walkie-talkie. Děkujeme zachránci, který tam piva donesl. Dost výrazně to pozvedlo jinak úplně nanic den v kamení a dešti.

Ráno to sypeme jak nejrychleji umíme do městečka Delaware Water Gap. Kromě výborné snídaně v pekárně nás tam totiž čeká i hranice s New Jersey! Hurá, snad pozvolný konec kamení. Výhled na řeku Delaware je parádní.

Jak je ale někde jídlo, nedej bože dobrý pečivo a káva, tak já se prostě nedokážu utrhnout…

 Takže Walkie-Talkie odchází v 10h, Shoemaker odjíždí s rodinou na pár dní na rodinný výlet v poledne a já se po dalším chodu a sladké dobrotě pakuju v jednu. Ještě potkávám Mapla který právě dorazil. Domlouváme, že nebudu čekat, že je rychlejší a tak mě do večera dožene. Valím to na nekonečně dlouhý most přes řeku a nemůžu se dočkat hranice.

 Chvilku jsme s Shoemakerem byli přesvědčení, že svůj názor na Pennsylvanii vyjádříme bobanem na odpovídající straně hranice, ale takhle uprostřed frekventovaného mostu jsem vyměkl. Nicméně hranici si fotím a budu si ji dobře pamatovat.

Jako mávnutím kouzelného proutku za mostem nepokračuju kamením, ale pěknou lesní cestou podle potoka. Je evidentní, že tady stavěl trail humanista a milovník přírody, ne sadistickej úchylák jako v Pennsylvanii…

Taky přichází první jezero kde se dá koupat. Počasí je dokonalé, na ceduli NO SWIMMING někdo odstranil to NO, a tak jsem uposlech a pořádně si ve vodě počochnil. Poprvé po dvou tisících kilometrech! Nádhera, takhle si představuji život na trailu.

Dál už je sice zase trochu kamení, ale super výhled a zelená tráva. Taky poprvé od začátku…

Korunu skvělému dni dává další setkání Dík obrazem a rozhledna před západem slunce.

Konečně jenom nepočítám míle, ale je to opravdu radost tady být. V noci má sprchnout tak radši stavím tarp a spokojeně usínám. Asi nejpovedenější den na trailu. Bohužel se neobjevil parťák Maple, jenom přišla SMS, že to zabalil dřív, protože ho taky bolí kotník. A že si radši dá den volna. Sakra, kdybys to řekl dřív, asi bych se přidal, protože mě taky dříve zlomený kotník zlobí… nedá se nic dělat povalím dál sám.

Hned jak ráno vyrazím, začne poprchávat. Jde se docela příjemnou krajinou, občas mlhavý výhled, občas kamení, ale takový kulatější, dá se po něm jít a občas i moc pěkná stezka.

Taky si můžu připsat další zvířata do sbírky – kolem mokřadů se plíží maličcí oranžový mloci (říkají jim Eft)

a konečně začínají být vidět i hadi. Zatím jen místní užovka Gartner snake, ale určitě bude i Black snake a Copperhead snake – oba fest jedovatý.

Před polednem, když křížím silnici a déšť nabírá na intenzitě, tak mě praští do očí cedule Gyp’s Tavern. Nemá cenu vzdorovat a už sedím v jaksepatří americkém baru, cucám IPU a přistává předemnou hamburger. Vedu hovor s místním blázínkem, který tu vysedává pořád. Déšť neustává, tak si dávám ještě jeden burger a vyrážím. Mám dnes v plánu chlup přes 50km do luxusního tajného sheltru se sprchou a zásuvkama na dobíjení o kterém vím od Time-outa. I s touhle zastávkou to stíhám. Pak ale přichází SMS od Flashe, že noha se zdá lepší a že se vrací na trail. Tak jestli jsem někde poblíž High Point State park, že tam budou s pivem za tři hodinky. Sakra. Shelter by byl fajn, ale radši uvidím Flashe. Dojede s celou rodinou, tak bude legrace. Mají dost zpoždění ale i dost piv a jsem fakt rád že Flashe ještě vidím, když jsme spolu ušli 1000mil! Fakt se na parkovišti se zákazem alkoholu bavíme a nakonec jsem rád že dojdu 4km do nejbližšího sheltru. I jedna IPA mi stačí abych měl nakoupeno…

Před sheltrem se na chvíli roztrhá mlha a já aspoň vidím High Point Monument – 70m obelisk na vrcholku nejvyššího kopce v New Jersey. Docela monstrum.

Ráno po dešti je krásně a krajina se výrazně mění – močály a mokřady, často po dřevěných chodníčkách. Konečně zeleň, ten mrtvej, suchej les už mě zabíjel. Regulerně mě to dneska zase baví.

Krom toho bych se měl za pár hodin zastavit pro zásoby u dalšího krmítka v Unionville. Tohle miluju, když můžu každý den mít pořádný jídlo. Navzdory plánu si tady zase debužíruju přes dvě hodiny. Nevadí, stíhám. Zase krásný mokřady a pak stoupání přes skály.

Podle průvodce bych mohl stihnout na nejvyšší vyhlídce tady překročit hranici se státem New York. Navíc se odtud prý dají vidět obrysy Manhattanu. To by bylo boží. Přespat tam a vidět tu rudou záři v noci. Přímo z trailu. To se mi líbí.

Bohužel, brutální černo, hromobití a silný vítr mě nutí doběhnout co nejrychleji jen k další vodě a rychle si najít místo pro tarp. Stíhám to ne “za minutu dvanáct”, ale ve dvanáct – s prvníma obříma kapkama házím batoh pod plachtu a lezu dovnitř. Takhle brutální liják jsem doteď zažil jen jednou, na Korsice. Tentokrát mám lepší tarp a tak jsem úplně v suchu. Spí se výborně. Jen mě mrzí ten noční výhled na NY a voda všude na trailu ráno…

Ráno vyrážím hned po šesté, abych měl čas nahnat nějaké kilometry, ale překvapuje mě, že nepřestaly bolet kolena… Docela často mě bolí na konci dne z těch náročných kamenných schodů, ale do rána to bývá dobré. Dnes ne. Asi budu muset trochu polevit a zařadit nějaký preparát na klouby. A radši dřív než později. Aspoň do kopce je to dobrý. Vyhlídka je výborná, velká, ledovcem ohlazená skála s výhledem na obrovské jezero. A fakt že jo, nad hřebenem se v oparu rýsují mrakodrapy Manhattanu! Na fotce to nejspíš není vidět…

Ale je to zvláštní pocit, stát na skále uprostřed nekonečných lesů a koukat na největší město v US kde se ve smradu a hluku snaží 10 milionů lidí žít svůj americký sen…

Překračuju další hranici mezi New Jersey a New Yorkem.

Google mi hlásí, že dole u jezera v městečku mají velkou lékárnu, tak se rozhoduju dolů po trailu seběhnout a nakoupit něco na kolena, na alergie a vitamíny Emergen-C protože mi už dávno došly. Jako bonus si můžu dát dole dobrou snídani :-) Sestup je nakonec docela sešup (ideální na moje bolavý kolena…) městečko vypadá docela turisticky a hned první café mě vcucává. Breakfast burito a kyblík kafe plní svoje poslání. Při placení se mě paní majitelka

(vaří tu i obsluhuje) ptá jestli jsem na AT? Přikyvuju že jo, že se pokouším. Hned se rozzáří, že ona šla 2002, že byla bezkonkurenčně nejpomalejší, ale že si to nesmírně užila. A že snídaně jde na podnik, že trail magic je potřeba.

Asi se mi vrací co jsem dal před týdnem klukovi aby měl ve městě na snídani – je to válečný veterán, ale z výsluhy nevyžije, tak už několikátým rokem brázdí ameriku na kole a pěšky na trailech, a když nemusí platit nájem, tak z peněz vyžije. Většinou. Občas koupí nějaké vybavení a pak peníze chybí… Obdivuju ho. Nakupuju co je potřeba a valím zpět na trail. Ten se teď buď vine mezi pěknými jezery a kolem bobřích hrází a nebo přelézá brutální skály.

Dost často to nejde bez rukou. Vrcholem je tzv. Lemon squeezer – široká spára ve skále, která se musí dokopce prolézt – pořád se zužuje a mačká vás jako citrón :-)

Vrcholky skal jsou uhlazené od ledovců a porostlé starými duby a trávou. Pěkný pohled.

Díky zdržení ve městě zase těsně nestíhám 50km a kempuju jen tak v lese, v závětří pod skalkou. V noci má dost pršet i foukat, tak ať jsem malinko chráněný.

Noc byla kupodivu klidná, ale už od rána mě nahání mraky a déšť. A je kosa. Z vyhlídky je opět vidět New Yorku City. Tady už se to dá opravdu vidět a ne jen tušit :-)

(mrkněte na větší fotku na FB)

Než se stačím pokochat už jsou mraky zase tady. Cože? Místo deště chumelí. Naštěstí jen chvilku.

Přebíhám rušnou dálnici ( je to zvláštní být na výletě v divočině a přitom stále narážet na připomínky civilizace nejhrubšího zrna…) a začínám stoupat na populární kopec Bear Mountain s rozhlednou nad Hudson River a s výhledem na NYC. Mraky se honí a vypadá to na další sníh. Taky že jo. Doslova vánice. Duben si asi uvědomil, že má poslední den a tak se snažil o ještě trochu aprílové počasí… Čekám v rozhledně skoro hodinu, vůbec se mi do toho nechce. Škoda že se mi to nepodařilo přes okna rozhledny vyfotit. MORDOR. Hned jak zahájím sestup, chumelení končí a vylézá slunce. Nekonečné kamenné schody dolů musely dát dobrovolníkům neskutečnou práci. Taky že jo – dole u parkoviště mají asi deset info panelů o tom jak se trail staví a kolik je to práce. Fakt obdiv. Některé kameny mají i půl tuny a je jich tu stovky. Všechno bez těžké techniky. Natáhnou mezi stromy ocelová lana a pak po nich hupcukama posouvají zavěšené obří kameny. Makačka. Bez nároku na peníze – lidi prostě chtějí něco užitečného udělat.

U řeky, ještě než se dostanu na most přes Hudson River, procházím přes volně přístupnou zoo/naučnou stezku, kterou tady jako pilotní projekt zbudovali někdy ve 30tých letech skauti. Starají se o zraněná zvířata a na malých výstavkách vysvětlují důležitost různých ekosystémů, ochrany přírody a Leave no Trace princip. Super. Uvízl jsem tu na 2hodiny… Pak už rychle přes obří most a zase do lesů.

Podle profilu by to nemělo být náročné ale jsou to stále kamenné schody nahoru, schody dolů. Začínají se objevovat i další traily. Značení je vtipné… Čím víc značek na jednom místě, tím líp :-)

Střídají se momenty divočiny – jezera a močály a brutální civilizace – dálnice a roztahaná města. Totální rozpolcenost.

Trochu mi to začíná všechno splývat dohromady. Fakt mě bolí kolena, jsem unavený a začíná být strašné vedro. Včera sníh, dnes skoro 30C. Těším se jen na město Kent, protože ukončím další etapu, přesunu se do dalšího státu a vyzvednu si nové boty na poště. Z polykání mil mě vyruší jen záře nad Nuclear Lake – není to radioaktivita, ale paprsky zapadajícího slunce:-) nicméně laboratoře na výzkum Plutonia tu byly ukryté dokud roku 1973 laboratoř nevybuchla… dnes je tu prý bezpečno, ale stále je zákaz koupání… tentokrát to budu respektovat.

Poslední noc kotvím v shelteru. Je tu i chlapík Easy a voní to tu po Whisky. Povídáme, chystám spaní a Easy nahazuje jestli piju. Říkám že rád a on poroučí ať si pochystám hrneček a tahá 1.5 litrovou láhev Evernew s dobrou whisky… hrneček nemám, jen kotlík… Nalejvá mi tak dvě deci prej ať to v tom velkým kotlíku nevypadá blbě. No, v devět padám do spacáku slušně nakulenej. Ráno se mi kupodivu daří vstát v 5h. Zahajuji zostra i když kolena bolí dost. Chci být v Kentu co nejdřív a mít čas napsat v outdoorovém krámku na Wi-Fi blog. Jde to dobře tak do 11h. Pak už je 35C a do kopce se na slunci doslova vařím, protože stromy stále nemají listí a dolů nemůžu kvůli kolenům. Peklo. Morál na nule… potřebuju pauzu. Ta změna z mrazu do tropů během 48hodin je drsná. Těší mě jen to že si můžu odškrtnout další stát – New York. Teď už šlapu v Connecticutu.

Ve městě jsem po 33km až ve tři odpoledne a úplně na dně. Bohužel, Kent je turistické město, hlavní částí je extrémně dráhá soukromá škola, jako vystřižená z filmu a rozhodně tu chybí jižanská pohostinnost… Žádný Hostel a hotely od 150USD na noc. Tak to mi můžou houpat Vaškem… napíšu blog a jdu dál.

Mám kliku, boty dorazily, v malém krámku mají dokonce i sportovní trencle (moje staré se naposledy v sušičce úplně rozpadly…), palivo do vařiče a dokonce tu prodávají zmrzlinu!

Dokonalý servis, mají všechno – rakve, biče, olejovky:-) sedím venku ještě hodinu po zavíračce a píšu blog.

Po tmě vyrážím zpět na trail, zakempovat hned u silnice u potoka. Zítra snad bude líp. Jsem unavenej, vážně unavenej a bolavej…

Petr K. alias Footprint.

*************************************

Komplet fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.

 

 

základní položky: 
Tags: 

, 14. Etapa z Palmerton do Kent, 334km, http://www.nalehko.com/node/80105, http://www.nalehko.com/rss.xml,

Comments are closed.