Kameny mluvi / sobota 19.srpen, 2017

19.8.2017

Videl jsem podle vzhledu kamenu, ze jsou ruzne stare. Nektere byly mlade, mely skoro chlapecky vzhled, jine divci. Vypadaly, jako by s nimi certi sili, a byly vesele a mely mladistve sklony. Na jinych bylo videt, ze jsou ukrutne stare. Mely seslou barvu, kolem nich bylo smutno a prazdno, a vsechny jejich pohyby byly pomale a tezkopadne. Byly posete ryhami, ktere se podobaly vraskam na pokozce starych lidi, a misty se na nich usazoval lisejnik a mech, jako by priroda prestala mit uctu k jejich kamenne podstate. Byly take ruzne hezke a urostle. Nektere mi pripominaly zeny, ale vetsina vypadala jako muzi. Nekdy jsem srovnaval barvu techto kamenu s barvou vrstev nahore ve skalach. Chtel jsem podle toho zjistit, odkud ze skal sem spadly. „Jestli to vyzkoumam, tak si budu moci rict: Tenhle kamen se sem dostal z tamte sloje. Tam mel domov po miliony let – slysel jsem, ze hora je tak stara, – a po celou tu dobu se nemohl ani hnout, az se mu konecne jednou podarilo vysvobodit se z otroctvi hory a uteci dolu po svahu sem k nam, aby tady mohl zit jako svobodny jedinec.“ Melo to prazvlastni puvab divat se na bytost, ktera zazila irske mnichy a Hrollaugura Dobyvatele pred tisici lety a slunce a mesic a hvezdy, jak vypadaly pred miliony let. Takove pomysleni vnaselo do duse velikost a hloubku. Jaka byla tehdy Hora a Pusty ledovec a Hrollaugurovy ostrovy? Hora mi pripadala mladsi nez skaly. Nebylo tehdy slunce vetsi a teplejsi nez ted? A jaky byl mesic? To by bylo zajimave vedet. Byly hvezdy Kuratek tenkrat jedna od druhe ve stejnem smeru jako dnes? Probouzeli se tehdy podle Kuratek lide? Rikaval nekdo: „Hvezda stoji ve vecernim miste, je cas jit podojit kravy?“ Ale nemohl jsem nikdy s patricnou jistotou zjistit, z ktere vrstvy kameny pochazeji, at jsem se snazil, sec jsem byl. Proto nebyla velikost a hloubka v me dusi nikdy dostatecne ryzi. Byly jeden druhemu velice nepodobne, mnohem nepodobnejsi, nez jsou si navzajem lide. A dobre jsem na nich poznal, ze take maji ruzne myslenky. Lezely tam tiche a pozorne a zdvorile a divaly se a naslouchaly vsemu, co se delo na statcich, na louce, na Melcine,na pobrezi i na mori. A kdyz se vecer zacalo serit, pak jako by se zvetsily a podobaly s jeste vic zivym bytostem a byly jeste tajemnejsi, nez kdyz nebyly poloskryty tmou. Nejnapinavejsi bylo divat se na ne v slunci na sklonku dne, kdyz se jim zacaly prodluzovat stiny. Ty narustajici cerne stiny, ktere na kamenech visely a uhybaly porad pred sluncem v obave pred svetlem, je jeste vice ozivovaly a vyvolavaly v cloveku lechtive mrazeni. Mel jsem dojem, ze stiny jsou duchy kamenu, a kameny bytostmi s necistymi duchy v zavesu. Bylo to hruzne vzrusujici i zaroven prijemne, protoze bylo svetlo a clovek byl od nich daleko. Nikdy jsem nevedel, je-li na tom neco divneho, ze se mi vsechny veci zdaly mit zivot a kousek rozumu. Mel jsem to v povaze od prirody jako dech a nikdy mi nenapadlo si tim lamat hlavu. Nikdy mi take neprislo na mysl, ze by to s ostatnimi lidmi bylo jinak. Neslysel jsem je ovsem nikdy o tom mluvit. Spis naopak. Vzdycky hovorili o mrtve prirode, ktera nepotrebuje jist. Kameny, zelezo, olovo, med, plech, provazy a drevo, tomu vsemu se na Jiznim pobrezi rikalo mrtva priroda, nebot to nemuselo jist, a vsechny veci, ktere z toho byly vyrobeny, byly take mrtve. Trava a kere byly nekde uprostred mezi zivotem a smrti, spise snad bliz zivotu. Mel jsem vsechny ty veci rad za bileho dne. Ozivovaly a naplnovaly vsechno kolem mne. Kdyz vsak byla tma a kdyz jsem byl sam, tak jsem se jich bal. Vsechny „mrtve veci“ potom byly vetsi a zivotnejsi a hlavne nejasnejsi, a mel jsem dojem, ze me, nez se nadeji, oslovi. To bych se urcite pominul strachy, i kdyz jsem je mel rad za dne a konec koncu i ve tme, paklize nekdo byl se mnou. Ze vsech „mrtvych veci“ mi kameny pripadaly nejzivejsi. Asi proto, ze byly nejprirodnejsi a urcite nejvic pamatovaly. Nikdo je nepretvarel a nenutil, aby byly jine, nez je ucinila priroda. Kdezto ostatni „mrtve veci“ byly prizpusobene clovekem a mene prirozene a zdalo se mi, ze tim ztratily kus sve duse i pameti. Co byl zivot kosy nebo oluvka nebo hrabi ve srovnani s zivotem kamene? Proto jsem se rad dival na kameny a mluvil s nimi a nekdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi neco nerikaji. Zdalo se mi uplne samozrejme, ze by z nich clovek mohl slyset hlasy a rozeznavat v nich myslenky, jen kdyby umel dost dobre poslouchat a byl dost chapavy. Ale bylo treba se v tom cvicit. Bude-li se clovek cvicit a dost dlouho, uslysi a porozumi. Jenom jsem nevedel, jak se ma cvicit.

(Thorbergur Thordarson, Kameny mluvi)

, Kameny mluvi / sobota 19.srpen, 2017, http://www.hujerovi.cz/image.php?id_foto=488, http://www.hujerovi.cz/rss.php,

Comments are closed.