4. etapa Pie Town – Grants – 135km

25.5.2016

80km prašných cest – staříci na Thomas ranch – konečně funkční windmill – trail magic – Narrows rim trail – láva – 50km bez vody – krásné kaňony – Grants

Odcházet na trailu z města je vždycky těžký, ale z pohody v Toaster House je to ještě těžší. I malé café nám dost přirostlo k srdci. Trávili jsme tam s ostatními cely den.

 

Plánujeme vyrazit brzy, protože nás čeká celý den na prašné cestě v otevřené krajině, tak ať toho ujdeme co nejvíc dokud je chládek. Trochu nás nahlodává možnost dát si v café ještě jedno “breakfest burrito “ na cestu, ale odoláváme. V 6h ráno už to v kuchyni žije a první odhodlaní už vyráží do mrazivého rána. Po dvou dnech lijáku a chumelení je dnes krásně. Rychle snídáme, ke stolu si přisedá chlapík “Shortcut”. Oproti večeru moc nemluví a něco kutí pod stolem. Probíráme s Oli plán na dnešek a když se chystáme zvednout od stolu, Shortcut vítězoslavně v pinzetě mává nehtem z palce u nohy, prý ho trápil už celý týden a konečně ho serval. Je čas vyrazit.

 

Před námi vyšli 4 rychlíci, kteří přišli včera v našem dni volna a za námi zůstává Moxi i pár z Colorada.

Než přijdeme k lávovým polím, čeká nás 80km prašných cest. Krajina působí zeleně, ale jsou to jen zakrslé borovice a jalovce a mezi nima suchá tráva a písek. Jsme už skoro týden ve výšce 2200m a výš, říkají tomu tady “high desert”. Přes den to docela peče, v noci klesá teplota k nule. Po dešti je to zelenější.

 

Nikde není povrchová voda. Jen kravská napajedla a občas solární nebo větrná pumpa a y ty jsou v různém stádiu rozkladu. Kolem cest jsou všudypřítomné ploty z ostnatého drátu a cedulky se zákazem vstupu, kempování, lovení atd. a brány s několika vysacími zámky aby nebylo pochyb o soukromém vlastnictví. Proto nás po asi 25km dost překvapuje otevřená brána a cedulka že všichni poutníci pěší i na kole jsou vítáni aby si doplnili vodu a klidně i zakempovali. Je to dnes nejspíš jediná voda, tak to jdeme omrknout. Mezi stromy stojí velká plechová hala s otevřenými dveřmi, a u studny vzkaz že se máme hlásit uvnitř, voláme do dveří pozdrav a vstupujeme.

 

Čeká nás překvapení – vidíme obývák i s krbem, velký jídelní stůl i kuchyň. U krbu sedí dva stařečci, rozzáří se a zvou nás dál. Jsou manželé už 65let, žili všude po státech, chlapík je veterán z Korei, pořád jim to pálí a je s nima legrace.

 

Mají hodně co říct. Chlapík se nakonec dostal i ke vzpomínce na Koreu a docela me rozsekalo, když říkal že navzdory tomu že někdo určil,že ten naproti tobě je teď nepřítel, tak je pořád potřeba mít na paměti že je to člověk jako ty, nejspíš má taky rodinu a poteče z něj stejná krev. A podle toho by ses měl vždycky chovat…

vydrželi bychom poslouchat celý den, ale nechceme rušit oběd. Takže se u nich zapisujeme do registru- chlapík hned počítá že jsme letos návštěvníci číslo 141 a 142, a jdeme se najíst a dát si šlofíka ven pod stromy. Za hodinku doráží pár Moxi a Colorado a se staříkama je veselo. Bohužel musíme dál. Po cestě to skvěle utíká. Před západem slunce ještě dobíráme vodu u funkční solární pumpy a nakonec se zastavujeme až za tmy po pěkných 50km dnes.

 

 

Během dalšího dopoledne procházíme Sand Canyon a konečně nacházíme funkční větrnou pumpu.

Je to docela záchrana protože jsme už nějakou dobu bez vody. Obědváme a pokračujeme pár kilometrů po asfaltce podél obrovského lávového pole. Dneska je teplíčko. Konečně dorážíme k útesu se stromy po kterém bychom měli aspoň chvilku po trailu pokračovat. Na odpočívadle u cesty si ještě dáváme pauzu a sníme o studeném pití. Přijíždí chlapík s Broukem a malým přívěsem a přisedá si k nám. Vůbec nedokáže probrat že jsme tam přišli pěšky a jak se chceme dostat přes lávu dalších 50kiláků do města. Nicméně tasí z chlaďáku dva Gatorady a kýbl džusu a “musíme” to vypít.

 

Ještě dostáváme dvě flašky na cestu. Děkujeme. Člověk na cestách potká hodně fajn lidí.Balíme se a stoupáme na barevný útes nad lávové pole. Zase jiný svět – všude kvetou kaktusy, oranžové kamení, staré pokroucené borovice a jalovce a výhledy na desítky kilometrů dlouhé lávové pole. Je to jako černé moře.

 

Nejde mi do hlavy, jak může láva na rovině dotéct tak daleko, a hlavně jak se zítra dostaneme na druhou stranu.

 

Na konci útesu je vyhlídka a trail dál nepokračuje, musíme si najít cestu dolů sami. Prý to jde. Nacházíme na okraji malého mužíka, jako horolezec to považuji za signál pustit se dolů. Na horolezecký sestup to docela ujde. Oli malinko brblá, ale nakonec to zvládá. Po silnici za posledního světla dorážíme na místo odkud by měl vést trail přes pole. Nikde žádné značení, už si na CDT zvykáme. Podle průvodce nacházíme v křoví schovanou vodu od trail angels z Grants. Litr si bereme protože následující dva dny to může být s vodou špatné. Brankou skrz ostnatý plot vyrážíme ve tmě po bezejmenném trailu směr láva a kempujeme. Podle mapy a kompasu to vypadá že jsme správně.

Celkově je to s CDT zajímavé. Nemá tolik pozornosti jako AT nebo PCT a protože na mnoha místech ještě nejsou vykoupené pozemky od farmářů, nebo se vládní autority ještě nerozhodly kudy trail vést, tak to občas obnáší i docela dlouhé úseky po cestách a silnicích.. Kromě toho historicky existuje mnoho variant kudy divide sledovat (i začátky trailu jsou tři!) a někdy BLM vytyčí trail úplně nesmyslně a lidi tudy stejně nechodí. K dostání jsou dva sety map, od Jonathana Leye s vyznačenou nejhezčí a nejpopulárnější trasou plus mnoho barevných variant a poznámek k vodě a zajímavým místům, a nebo od Bear Creek, tam je oficiální, mnohdy nesmyslná trasa a varianty, ale zase mnohem lip čitelné mapy.

Často tedy jdeme i několik dní bez jediné značky, protože oficiální trail vede jinudy (a končí uprostřed lesa nebo u velké asfaltky bez pokračování protože dál ho ještě nepropojili). To jen tak na vysvětlenou proč tolik chodíme po cestách.

 

Ráno vyrážíme do černé lávy brzo abychom se neupekli. Jde se hodně špatně, ale je to zážitek. Je neuvěřitelné co příroda dokáže.

 

Strašlivě kličkujeme a po 6ti hodinách a 14km si na druhé straně na informační ceduli čteme, ze když sem v 16.století dorazili španělé, tak neprojevili o oblast zájem, protože se nedokázali dostat s koňmi na druhou stranu. Chápeme a děkujeme indiánům kmene Acoma za trail skrz.

Podle mapy tu měly být kanistry s vodou, ale není tu nic. Water cache je bonusová voda, ale nelze se na ni spoléhat. Bohužel další windmill a náš jediný zdroj vody pro dnešek i zítřek je mimo provoz. Z naprosto zelené nádrže pod ním nabíráme aspoň 3litry abychom do zítra do města přežili. I přefiltrovaná voda má v lahvích stejnou barvu jako měl předtím citronový Gatorade.

 

Zbylých 24 hodin už dobíháme do Grants po prašných cestách přes pěkné kaňony Bonita a Zuni poměrně hladce. První místo na které v roztahaném městě narážíme je RV kemp, tak tam hned kotvíme. za sprchu pro nás je teda kapitální ojeb, ale správce nás nechává i vyprat a leje do nás Colu. Půjčuje nám sprcháč i prací prášek a radí zkratku do centra, tak je to nakonec skvělá zastávka.

Nakoupíme jídlo a povalíme dál. Čeká nás 5dní, nejvyšší vrchol Nového Mexika a 175km chůze.

Množí se dotazy na to co jíme a jak moc hladovíme. Jíme úplně pořád… šlapat týdny po sobě na hlad nejde. Nosíme kilo suchého jídla na osobu a den. Do všeho kvůli kaloriím přidáváme olivový olej a do večeří pro chuť čerstvý česnek. Tady je ukázka našeho jídelníčku:

 

 

Zdraví Footprint a Lola :)  

 

 

, 4. etapa Pie Town – Grants – 135km, http://www.nalehko.com/node/306, http://www.nalehko.com/rss.xml,

Comments are closed.